Home blog Pár přiznání o knihách

Pár přiznání o knihách

written by Brabikate Srpen 31, 2017

První „opravdový“ článek na tomhle blogu je o knížkách. Naskytl se mi k tomu dost příhodně dnešní Den nepřečtených knih a navíc si říkám, že když už sem přijdete, tak asi proto, že mě možná znáte jako knižní blogerku z mého staršího blogu. Takže to by bylo, abych se ke knížkám dneska vůbec nevyjádřila, hm?

Bývala jsem ten typ knihomola, co má přehled snad o všech knížkách, které zrovna vycházejí. A čím víc jich přečteš, tím lépe! Četla jsem spousty knih a pak na blog psala, co si o nich myslím. A samozřejmě mě bavilo sledovat, že to někoho zajímá. Blogu k mojí radosti přibývalo čtenářů a mně nabídek ke spolupráci. Dostávala jsem nové knížky rovnou pod nos za pár odstavců jakés-takés recenze. Škola, příběhy a hlava plná snů, to byl můj svět. Asi si umíte představit, že když jsem pak díky blogu dostala nabídku na marketingovou pozici v knihkupectví, byla jsem jak v sedmém nebi.

Té práce jsem se zhostila s plnou vervou. Blog to ale schytal, protože jsem už neměla sílu na to, abych po celém dni mezi knížkami o nich psala i tam. S postupem času se navíc moje počáteční nadšení začalo střetávat s realitou. Pod rukama mi proplouvaly stovky knížek a než mě stačila jedna zaujmout, už se objevilo pět dalších. To množství knih, o kterých jsem psala nebo je fotila, bylo mnohonásobně větší, než které jsem si doopravdy zvládla přečíst a hlavně prožít. To, co jsem měla na knihách tak ráda, se se mi krůček za krůčkem vytrácelo.

Postupně jsem zjistila, že čím víc knih kolem sebe mám, tím méně z nich dokážu mít radost. Můj život byl tehdy obalený knížkami a já… si po víc než roce přiznala, že to takhle teď nechci, alespoň ne v takové podobě. Když mi pak kamarádka nabídla práci v online reklamní agentuře, viděla jsem to jako příležitost se naučit spoustu nových věcí a šla jsem do toho. Byla to pro mě neuvěřitelná škola snad úplně všeho a velký krok do nových vod. Ale o tom třeba někdy příště. :) A co víc, do knih už se mi zase vrátilo to staré známé kouzlo.

Můj přístup se ale hodně změnil.  Čtu už mnohem, mnohem méně. A víc maluju, víc běhám… a víc dělám milion dalších věcí. Dřív jsem knihu četla maximálně týden a hned po ní další, teď mi to trvá třeba i měsíc a nijak mě to netíží. I teď mám chuť se někdy zašít doma a celý večer si jen tak číst. Jindy ale knížku neotevřu i třeba týden nebo dva a vůbec mi to neschází. Všechno má svůj čas. Doma mám jen ty knihy, ke kterým se nejspíš ještě někdy vrátím, a ostatní jsem rozdala. Netoužím po obří knihovně plné knih, které už nikdy nikdo nebude číst. Největší radost mám z úlovků z antikvariátů, z knihovny nebo z těch, co mi pod nos strkají moji kamarádi („Jé a tuhle ti taky půjčím, tu chceš!“ Ehm, že jo, Janí?), a tak si knižní novinky pořizuji už jen výjimečně.

Knížky jsou láska, to se u mě nikdy nezmění a sem tam o nich určitě budu dál psát. Ale z knižní blogerky je ve mně už jen kousek a připadá mi, že tak je to správně. Jdu si teď udělat pauzu a přečíst si pár stránek z druhého dílu Eleny Ferrante. Půjčené, ušmudlané a před pár měsíci s láskou čtené v její rodné Neapoli, kde ji s sebou měla Jana. No není tohle nádhera?

Mohlo by vás zaujmout

1 comment

Leave a Comment